Apolena Ondráčková, právnička TI | zdroj: TI
Každé dva roky se pravidelně sjíždí nejúspěšnější sportovci této planety na jedno místo, kde svádí boj o medaile, osobní i světové rekordy a obdiv veřejnosti, která s napětím sleduje tato vrcholová klání a nadýmá se pýchou pokaždé, když to „cinkne“.
Je to zcela logické, neboť olympiáda představuje nejen pro sportovce, ale i pro společnost jako celek oslavu lidské síly, vytrvalosti, odhodlání, vlastenectví a samozřejmě i fair play. Avšak s těmito olympijskými atributy je nutno spojovat nejen samotné sportovce, ale především organizátory olympijských her. Pořádání tak velkolepé události, financované z velké části z veřejných financí, by mělo zrcadlit hodnoty, které prezentuje.
Ale je tomu tak i ve skutečnosti? Na úvod otázka k zamyšlení: jaká jsou kritéria pro výběr hostující země? Kde končí hranice udržitelnosti investic a začínají hry pořádané na úkor lidských a občanských práv, životního prostředí a s myšlenkou na ekonomickou profitabilitu?
Porovnali jsme čtyři olympijské hry s ohledem na téma financování sportu a korupci. Z dostupných údajů vyplývá, že pořádající země, které získávají nízké skóre v Indexu vnímání korupce (angl. Corruption Perceptions Index – CPI), se zároveň potýkaly s největšími problémy spojenými s korupčními aférami, pochybnými transakcemi a nehospodárným nakládáním s finančními prostředky.
V našem srovnání figurují pořadatelé jak zimních, tak letních her. Kanada (ZOH Vancouver 2010) a Spojené království (LOH Londýn 2012) se dlouhodobě drží v žebříčku CPI v první dvacítce. Naproti tomu Brazílie (LOH Rio de Janeiro 2016) oscilovala mezi sedmou a osmou desítkou, po proběhlé olympiádě se propadla dokonce na 96. příčku. A Rusko (ZOH Sochi 2014) stabilně okupuje místa v poslední čtvrtině Indexu.
Rusko – zimní olympijské hry Sochi 2014
Olympijské hry v Sochi jsou považovány za jednu z nejdražších sportovních události v historii. Náklady se vyšplhaly do astronomické výše 50 miliard dolarů, což je přibližně o 500 % více, než se očekávalo (v průměru překračují náklady na organizaci olympiády 150 % plánovaného rozpočtu).
Téměř veškeré finance na realizaci olympijských her byly poskytnuty ze státní pokladny či z ruské státní banky, přičemž 80 % všech nákladů nesouviselo se sportem, ale například s výstavbou tamní infrastruktury. Zodpovědnost za realizaci výstavby a vývoje olympijských her organizovaných v Rusku nesla státem vlastněná firma Olympstroy, která se netěší dobré reputaci. Je totiž známá svým úzkým napojením na soukromé firmy, které si tímto způsobem zajišťují například přísun státních zakázek.
Učebnicovým příkladem klientelismu a netransparentních zakázek na poli olympijském jsou následující dva příklady:
- Na olympiádě v Sochi údajně vydělal nejvíce Arkadij Rotenberg, který zbohatl na prodeji potrubí státem vlastněné firmě Gazprom. Rotenbergovy firmy vyhrály veřejné zakázky odhadem za 7,4 miliard dolarů, což je více než celkové náklady na LOH ve Vancouveru. Je známo, že Arkadij Rotenberg a ruský prezident Vladimir Putin jsou blízcí přátelé.
- Nejdražší účet ve výši 9 miliard dolarů za realizaci spojení mezi přímořským Sochi a horami vystavila státem vlastněná monopolní společnost ruských drah, v jejímž čele stojí Vladimir Jakunin, bývalý generál KGB a přítel Vladimira Putina.
Zde je nutné podotknout, že seznam afér spojených s olympiádou v Sochi u těchto dvou příkladů nekončí. Mimo jiné bylo například zjištěno porušování lidských práv dělníků či devastace životního prostředí.
Kanada – zimní olympijské hry Vancouver 2010
Olympijské hry roku 2010 stály Kanadu přibližně 5,5 miliardy dolarů (přímé i nepřímé náklady). To Vancouver zadlužilo až do roku 2014, kdy dlužnou částku splatili prodejem olympijské vesnice. Plánování, organizaci a financování 21. zimních olympijských her měla na starosti The Vancouver Organizing Committee for the 2010 Olympic and Paralympic Winter Games (VANOC).
Kromě vysokých nákladů spojených s realizací olympiády a nízké návratnosti těchto investic nebyla zjištěna zásadní pochybení v postupech při nakládání s veřejnými financemi či jiné korupční praktiky. Podle oficiálních auditů nebyly v činnosti VANOC shledány nedostatky, které by vyvolávaly otázky či vedly k vyšetřování.
Brazílie – letní olympijské hry Rio de Janeiro 2016
Náklady na realizaci olympijských her v Riu de Janeiru se vyšplhaly k částkám přesahujícím 13 miliard dolarů, přičemž celkový deficit činil přibližně 2 miliardy dolarů.
Mimo to, že se před zahájením olympijských her Rio de Janeiro potýkalo s vážnými problémy finančního, organizačního ale i společenského rázu (nedostatek finančních prostředků, nedostavěné stadiony, bezpečností rizika), o největší korupční skandál se postaral šéf brazilské olympijského výboru Carloz Nuzman. Rok po skončení olympiády se zjistilo, že uložil šestnáct zlatých cihel (v hodnotě cca 2 miliony dolarů) ve švýcarské bance.
Nuzman byl zatčen na základě podezření z korupce, praní špinavých peněz a podílení se na kriminální činnosti, o čemž svědčí i nárůst jeho majetku o 457 % v letech 2006 – 2016 bez možnosti dohledání zdroje příjmů. Podle vyšetřovatelů mohou tyto nejasné transakce souviset se zvolením Ria de Janeira jako hostitelského města olympijských her.
Spojené království – letní olympijské hry Londýn 2012
Odhaduje se, že Spojené království investovalo do pořádání olympijských her v Londýně 15 miliard dolarů, přičemž výnos činil okolo 3,3 miliardy dolarů. I z tohoto důvodu se londýnské olympijské hry považují za vůbec nejúspěšnější událost v olympijské historii. Za tímto úspěchem bezpochyby stojí i pečlivá příprava v podobě přijetí speciální legislativy, která dala vzniknout dvěma novým orgánům pověřeným organizací letních olympijských her – Olympic Delivery Authority (ODA) a London Organising Committee of the Olympic Games (LOCOOG). Pro zachování nezávislosti a transparentnosti byla jedna organizace financována soukromými a druhá veřejnými financemi.
Již před olympiádou se Spojené království těšilo robustnímu protikorupčnímu legislativnímu rámci (Fraud Act 2006, Bribery Act 2010 či Public Interest Disclosure Act 1998). Ve spojitosti s olympiádou poskytly tyto zákony ODA pilíř pro přijetí nových pravidel tykajících se veřejných zakázek, tzv. „balanced procurement“.
Ani Londýnu se však problémům zcela nevyhnul. ODA se dostala do hledáčku v souvislosti s výstavbou olympijské vesnice, do které byla zapojena společnost LendLease, jejíž bývalý šéf, David Higgins, byl zároveň nejvyšším představitelem ODA. Ke spolupráci mezi ODA a LendLease nakonec nedošlo.
Kde je problém?
Vysoké náklady spojené s realizací olympijských her nutně souvisí i s větším korupčním rizikem. Problémy vznikají v případě:
- nedostatku přípravných průzkumných studií,
- nedostatečného legislativního rámce zajišťujícího efektivní nástroje pro boj proti korupci,
- podcenění výběru lokality konání her,
- nedostatku transparentnosti, přítomnosti klientelismu a střetu zájmů, které jsou umožněny slabými kontrolními mechanismy,
- absence veřejné kontroly a účasti vč. novinářské obce.
Zodpovědnost za výše uvedené problémy nese nejen pořadatelská země, která má jako suverénní stát možnost tyto faktory ovlivnit, ale i Mezinárodní olympijský výbor, který by měl být před výběrem hostitele přesvědčen, že olympiáda nebude zneužita k odlivu peněz, upevnění moci či odvedení pozornosti od lokálních nebo mezinárodních problémů.
Předání pomyslné štafety
Další olympijské hry, tentokrát pořádané v Jižní Koreji, jsou za námi. Bude zajímavé sledovat, do jaké míry byla tato akce úspěšná pro všechny zúčastněné strany. Z předchozích zkušeností ovšem vyplývá, že olympiáda není pouze o sportovních výkonech reprezentantů, ale i o množství dalších faktorů, které do sebe musí zapadat jako skládačka.
Vždy je třeba zohlednit vliv olympiády například na společnost, finanční situaci, rozložení moci, sílu demokratických principů a míru veřejné kontroly pořádající země. To vše by měl Mezinárodní olympijský výbor při výběru dalšího pořadatele kvitovat a uvedené principy aplikovat bez ohledu na zákulisní politické dohody. Zatím se to „olympijsky“ ignoruje.
Autorka je právničkou v TI.
