David Kotora, fundraising a komunikace TI | zdroj: TI
Do sídla Transparency International vedou spletité cesty. Palmovka je v poslední době totiž trochu „no-go zónou“.
Důvod? Několikaměsíční rekonstrukce vestibulů metra. Uzavření Zenklovy ulice a tramvajového spojení směr Kobylisy kvůli opravám. A naposledy také dlouholetá anabáze jménem Libeňský most, která vrcholí jeho dočasným uzavřením a posléze znovuotevřením pro MHD i automobily do šesti tun – víc by totiž nemusel vydržet.
O to bizarnější mi přijde, když narazím na aktuální článek Olympijský sen se vrací. Česko oprašuje plány na pořadatelství. Po jeho přečtení si představuji nepředstavitelné – jak Praha pořádá olympijské hry a denně odbavuje stovky tisíc návštěvníků, sportovců a novinářů, kteří se sjeli z celého světa na největší a nejprestižnější sportovní událost planety. Pojďme si to ale shrnout pěkně popořádku.
Olympijský čtyřboj v pořádání
Praha se pokoušela v minulosti o kandidaturu na pořádání olympijských her celkem třikrát. Nejprve za první republiky, plány skončily záhy. Podruhé v průběhu Pražského jara s cílem pořádat OH 1980, kdy jsme tomuto snu byli nejblíže. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa přišla ledová sprcha a sovětské vedení rychle podporu otočilo. Hry tak připadly „nečekaně“ Moskvě. Jako jediné realizované memento pak zůstává Hotel Olympik na pražské Invalidovně.
Posledním pokusem s hořkou pachutí je více než deset let starý záměr o kandidaturu na OH 2016, resp. 2020. Český olympijský výbor se obrátil na tehdejšího primátora Prahy Pavla Béma, který cítil velkou příležitost.
Město zaplatilo z rozpočtu minimálně 70 miliónů korun za studie, analýzy, marketing a jako památník neuskutečněné olympiády nám zůstává metro v Letňanech, o jehož efektivitě se dodnes vedou debaty. Nyní se tedy myšlenka pořádání olympiády vrací už počtvrté. Samotný projekt však působí v momentálním rozpoložení českého sportu jako z jiného vesmíru.
Absence sebereflexe a sport bez koncepce
Sportovní funkcionáři a politici zřejmě velice rychle zapomněli na dotační skandál z jara loňského roku, kdy došlo k zadržení vedoucích představitelů sportovních svazů a státních úředníků. Sebereflexe se očividně časem vytrácí, pokud kdy vůbec nějaká byla. Pojďme si připomenout, že padla trestní oznámení, uvalily se vazby a policie věc stále šetří. A to je pouhý střep do mozaiky o stavu sportovního prostředí u nás.
Sport je velice atraktivní téma nejen pro fanoušky, ale i pro marketing a samotné politiky. Do sportu plyne stále více peněz ze státní kasy, tento rok je to cca 7 miliard korun, a to jen na centrální úrovni – jsou tu samozřejmě ještě další veřejné miliardy rozdělované kraji a obcemi.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy není v dostatečné kondici, aby zvládalo nynější nárůst veřejných financí. Limitem je podstav úředníků, nedostatečná kontrola vynaložených investic a především chybějící dlouhodobá koncepčnost financování sportu.
Střešní organizace a svazy jako Česká unie sportu (ČUS) či Fotbalová asociace České republiky se pak nacházejí v situaci, kdy ministerstvo do jisté míry suplují, ale o profesionalitě jejich výkonu hovoří už výše zmíněná dotační kauza. Český olympijský výbor (ČOV) pomyslnou hru na transparentní financování také pojal po svém. O nesrovnalostech v Národním olympijském centru vodních sportů jsme nedávno vydali analytickou zprávu.
Pozitivně by mohla působit aktivní snaha ČUS a ČOV o rozpoutání veřejné debaty a zapojení široké veřejnosti, ale bohužel zvolené téma míří mimo sport a jeho akutní problémy. Místo toho se investují prostředky a energie do diskuze o podobě české národní hymny.
A v neposlední řadě jsou tu politici. Ti cítí šanci utkat se o politické body a promptně vstupují do debaty ve stylu „slibem nezarmoutíš – miliarda sem, miliarda tam“. Třecích ploch je, zdá se, několik. TI se proto snaží zapojit do mistrovství o budoucnosti českého sportu všechny týmy a být minimálně prostředníkem v dialogu, a to i prostřednictvím naší dlouhodobé kampaně Korupční víceboj.
Není to jen o medailích a matce měst
Nezapomínejme, že sport není jenom o medailích, ale především o široké základně sportující veřejnosti. Nesmíme si stavět vzdušné zámky, nebo spíše stadiony a sjezdovky, jen proto, že jednotlivci byli na poslední olympiádě úspěšní. S ohledem na aktuální nastavení financování českého sportu by byla taková snaha pouze na úkor ostatních sportovců, kteří sice medaile nevozí, ale na státní podporu svého sportu mají stejný a legitimní nárok.
Pořádání olympijských her se ale nedotýká pouze sportovního prostředí. Tato událost by nebyla lokální záležitostí. Neskončili bychom jen u zmíněných pražských dopravních obtíží a stále visících otazníků nad městským obchvatem, novou linkou metra D nebo spojením na Letiště Václava Havla.
Týkala by se celé České republiky. Bylo by třeba vybudovat sportovní zařízení a areály. Dopracovat liniové stavby jako vysokorychlostní železniční spojení a dálniční sítě. Hovoříme o investicích a veřejných zakázkách v řádech stovek miliard korun.
Tam, kde jedni vidí ve hrách impuls a příležitost pro zlepšení, protože ekonomika nám teď šlape, druzí oprávněně nabádají k zodpovědným a neunáhleným krokům. Olympijské hry jsou sice výdělečnou záležitostí, ale spíše pro sponzory a investory než pro pořadatele.
Riziko, že jediným výsledkem ušlechtilé myšlenky na pořádání jedné z nejnákladnějších akcí současnosti bude další olympijská analýza za desítky miliónu korun, je nasnadě.
V horším případě to může skončit jako při poslední letní olympiádě v Riu de Janeiro 2016, kdy se mimo jiné brazilská státní ropná společnost Petrobras podílela na finančních machinacích souvisejících s budováním infrastruktury pro hry.
Celá kauza vyústila kromě mezinárodní ostudy ve vysoké tresty pro politické představitele, vrcholné manažery a v odstoupení prezidentky země Dilmy Rousseffové. O tomto případu známém v Latinské Americe pod názvem Operação Lava Jato (Operace automyčka) natočil mimo jiné Netflix seriál The Mechanism.
Jaké memento zanecháme budoucím generacím tentokrát?
Autor má na starosti fundraising a komunikaci v TI.
