Blog Apoleny Ondráčkové: „My už také víme, kudy běží zajíc aneb rok poté“

Dnes je tomu přesně rok, co si policie přišla pro samozvanou „čtverku“ v souvislosti s rozdělováním sportovních dotací v rámci neinvestičního programu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Odstartoval tak závod o spravedlivý sport, k jehož vítězství je i po roce stále ještě daleko.

^{Miroslav Pelta | zdroj: sport.cz}

Český sport totiž na trati nečekaly pouze překážky v podobě pozastavení toků peněz z MŠMT, ale také bolestivá očista vlastních řad. Ohlédněme se tedy zpět na tu pomyslnou startovní čáru a připomeňme si, o co se běží.

 

Muži a ženy činu

Pro rekapitulaci: v první vlně byli v souvislosti s investičními dotačními programy MŠMT zadrženi a následně obžalováni:

• Simona Kratochvílová (tehdejší náměstkyně ministryně MŠMT pro řízení sekce sportu a mládeže)
• Miroslav Pelta (tehdejší předseda Fotbalové asociace České republiky (FAČR))
• Zdeněk Bříza (tehdejší vedoucí odboru sportu MŠMT)
• Miroslav Jansta (stále působící předseda České unie sportu (ČUS))

Trestní stíhání bylo zahájeno ze:

• spáchání trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby;
• sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě;
• porušení povinnosti při správě cizího majetku.

Druhá vlna obviněných nezaostávala příliš dlouho a mezi „čtverku“, jak se sami rádi nazývali, přibyly jména jako Jan Boháč (generální sekretář ČUS) nebo samotný FAČR.  Dotační kauza se nevyhnula ani zástupcům z Magistrátu hlavního města Prahy Soně Fáberové a Karlovi Březinovi.

 

Mirek Dušín na prameni

Z telefonních odposlechů a odposlouchávacích zařízení z pražského pronajatého bytu bylo zjištěno, jak se Pelta a Kratochvílová, jinak známá jako Mirek Dušín, domlouvali na tom, jaké sportovní svazy a projekty dostanou finanční státní podporu a v jaké výši.

Pelta s Kratochvílovou jednoduše obcházeli či ovlivňovali expertní komisi, která na základě předem definovaných kritérií (dotačních klíčů) určila, kdo je oprávněným příjemce dotace a jaká bude výše této podpory. Podle vyšetřovatelů mělo dojít například k těmto praktikám:

• obsazení lidí do expertní komise, kteří bodovali dle politické objednávky;
• vyjednávaní vyšší dotační podpory pro předem určené projekty/svazy (např. pro FAČR);
• určování, které projekty jsou hodny dotační podpory a které nikoliv a to na základě politické výhodnosti.

Nejen, že výše uvedené praktiky jsou míle daleko od spravedlivého a potažmo legálního způsobu přerozdělování státních dotací do sportu, ale takovéto machinace především umožnily skupině obžalovaných vybudovat si znamenitou síť důležitých kontaktů, známostí a vlivu. Mnohdy stačila na první pohled neškodná poznámka o potřebě finančních prostředků na konkrétní projekt, a pokud jste byli duem Kratochvílová Pelta vyhodnoceni jako dostatečně vlivná „dobrá známost“ už se v pronajatém bytě rozhodovalo o vás bez vás. To je příklad předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, který se zmínil o sportovním a zároveň dobročinném projektu, který zaštiťuje.

Za jeho zájmy se u Pelty přimluvila i Kratochvílová: „Potom tenisový klub Lužánky, to je Rychetský, tomu bychom měli dát, ale ten má desítku teda.“ „No tak jestli je to Rychetský, to je potřeba,“ konstatuje Pelta.

 

Běh na dlouhou trať

Od té doby, co padly první obžaloby, se odehrálo několik událostí, které rozpohybovaly financování českého sportu. Kateřina Valachová odstoupila z postu ministryně školství, proběhla kontrola ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu (kontrolní závěr naleznete zde), došlo k pozastavení investičních dotačních programů a jejich přenastavení, byl zvolen nový předseda FAČR – a to i přes Peltovu kandidaturu, kterou symbolicky zahájil z vazby.

K soudu pomalu, ale jistě putují všichni obžalovaní. Na události posledního roku je potřeba nahlížet i kritickým okem – alokované dotace na sport jsou stále pod téměř nulovou kontrolou, MŠMT se potýká s nízkou odbornou personální kapacitou a nestabilní sportovní politikou, která by obstála před otrlými a věci znalými sportovními funkcionáři. Na Peltovu větu: „samá transparentnost, ale aby se hledělo, co sportovní svazy potřebují, to ne,“ lze tedy pouze lakonicky odpověď: díky za ní, snad jí bude víc – té transparentnosti, a to třeba i díky naší kampani Korupční víceboj.

Autorka je právničkou v TI.

Zimní olympiáda se v Česku pořádat nedá, chybí pořádný kopec. A na letní teď není doba, říká Kejval

Apolena Ondráčková, právnička TI | zdroj: Seznam Zprávy

 

Hry v Česku nebudou. Žádný takový projekt nemá podporu Českého olympijského výboru, říká jeho předseda Jiří Kejval.

Přestože se čas od času i v Česku někdo pokusí zamávat praporem s pěti spojenými kruhy, reálně se myšlenky, že by snad země měla v dohledné době pořádat olympijské hry, obávat nemusíme.

„Každý takový projekt by musel mít podporu národního olympijského výboru,“ říká Jiří Kejval, předseda ČOV. A dodává, že žádný takový tu není.

Před 15 lety rozjel tehdejší primátor hlavního města Pavel Bém projekt Praha olympijská. Měl cílit ke kandidatuře české metropole na pořádání olympijských her 2016 či 2020.

Projekt skončil fiaskem, přesto nedávno proskočily v médiích hlasy experta ČSSD na oblast sportu Michala Krause či Jaroslava Bžocha, poslance za ANO, že by jim přišlo sympatické myšlenku oživit.

Nezávisle na tom pak Radoslaw Jecek, starosta obce Karpacz na polské straně Sněžky, dlouhodobě volá po zimní olympiádě, která by využila horská střediska na obou stranách hranice. Případně zapojila i německou bobovou dráhu v Altenbergu.

Jiří Kejval nad tím jen kroutí hlavou. „Bez souhlasu národního olympijského výboru žádná olympiáda být nemůže. A já o ničem takovém v posledních letech nikdy s nikým nemluvil,“ zdůrazňuje Kejval.

„Z hlediska přírodních podmínek se tu zimní olympijské hry pořádat nedají. Tečka. To bych byl rád, aby bylo naprosto jasné. Nemáme tu takový kopec, na kterém by se dal uskutečnit olympijský sjezd nebo závod v super G,“ vysvětluje Kejval.

Ani variantu letní olympiády v Praze neakceptuje. „Praha má svých problémů dost i bez toho. Není na to doba.“

Jak Kejval zpětně hodnotí aktivitu Českého olympijského výboru ohledně úprav státní hymny? Proč ČOV nadále nefiguruje v roli poškozeného subjektu v dotační kauze České unie sportu? Jak Kejval vnímá změny ve financování českého sportu a roli Milana Hniličky coby vládního zmocněnce? A jak ho zaskočily kritické poznámky bývalého poslance Jiřího Holečka a Apoleny Ondráčkové z Transparency International k projektu národních olympijských center? Vše ve videu nad tímto textem.

Zdroj: Seznam Zprávy

Blog Davida Kotory: „Chléb a hry“

^{David Kotora, fundraising a komunikace TI | zdroj: TI}

Do sídla Transparency International vedou spletité cesty. Palmovka je v poslední době totiž trochu „no-go zónou“.

Důvod? Několikaměsíční rekonstrukce vestibulů metra. Uzavření Zenklovy ulice a tramvajového spojení směr Kobylisy kvůli opravám. A naposledy také dlouholetá anabáze jménem Libeňský most, která vrcholí jeho dočasným uzavřením a posléze znovuotevřením pro MHD i automobily do šesti tun – víc by totiž nemusel vydržet.

O to bizarnější mi přijde, když narazím na aktuální článek Olympijský sen se vrací. Česko oprašuje plány na pořadatelství. Po jeho přečtení si představuji nepředstavitelné – jak Praha pořádá olympijské hry a denně odbavuje stovky tisíc návštěvníků, sportovců a novinářů, kteří se sjeli z celého světa na největší a nejprestižnější sportovní událost planety. Pojďme si to ale shrnout pěkně popořádku.

 

Olympijský čtyřboj v pořádání

Praha se pokoušela v minulosti o kandidaturu na pořádání olympijských her celkem třikrát. Nejprve za první republiky, plány skončily záhy. Podruhé v průběhu Pražského jara s cílem pořádat OH 1980, kdy jsme tomuto snu byli nejblíže. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa přišla ledová sprcha a sovětské vedení rychle podporu otočilo. Hry tak připadly „nečekaně“ Moskvě. Jako jediné realizované memento pak zůstává Hotel Olympik na pražské Invalidovně.

Posledním pokusem s hořkou pachutí je více než deset let starý záměr o kandidaturu na OH 2016, resp. 2020. Český olympijský výbor se obrátil na tehdejšího primátora Prahy Pavla Béma, který cítil velkou příležitost.

Město zaplatilo z rozpočtu minimálně 70 miliónů korun za studie, analýzy, marketing a jako památník neuskutečněné olympiády nám zůstává metro v Letňanech, o jehož efektivitě se dodnes vedou debaty. Nyní se tedy myšlenka pořádání olympiády vrací už počtvrté. Samotný projekt však působí v momentálním rozpoložení českého sportu jako z jiného vesmíru.

 

Absence sebereflexe a sport bez koncepce

Sportovní funkcionáři a politici zřejmě velice rychle zapomněli na dotační skandál z jara loňského roku, kdy došlo k zadržení vedoucích představitelů sportovních svazů a státních úředníků. Sebereflexe se očividně časem vytrácí, pokud kdy vůbec nějaká byla. Pojďme si připomenout, že padla trestní oznámení, uvalily se vazby a policie věc stále šetří. A to je pouhý střep do mozaiky o stavu sportovního prostředí u nás.

Sport je velice atraktivní téma nejen pro fanoušky, ale i pro marketing a samotné politiky. Do sportu plyne stále více peněz ze státní kasy, tento rok je to cca 7 miliard korun, a to jen na centrální úrovni – jsou tu samozřejmě ještě další veřejné miliardy rozdělované kraji a obcemi.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy není v dostatečné kondici, aby zvládalo nynější nárůst veřejných financí. Limitem je podstav úředníků, nedostatečná kontrola vynaložených investic a především chybějící dlouhodobá koncepčnost financování sportu.

Střešní organizace a svazy jako Česká unie sportu (ČUS) či Fotbalová asociace České republiky se pak nacházejí v situaci, kdy ministerstvo do jisté míry suplují, ale o profesionalitě jejich výkonu hovoří už výše zmíněná dotační kauza. Český olympijský výbor (ČOV) pomyslnou hru na transparentní financování také pojal po svém. O nesrovnalostech v Národním olympijském centru vodních sportů jsme nedávno vydali analytickou zprávu.

Pozitivně by mohla působit aktivní snaha ČUS a ČOV o rozpoutání veřejné debaty a zapojení široké veřejnosti, ale bohužel zvolené téma míří mimo sport a jeho akutní problémy. Místo toho se investují prostředky a energie do diskuze o podobě české národní hymny.

A v neposlední řadě jsou tu politici. Ti cítí šanci utkat se o politické body a promptně vstupují do debaty ve stylu „slibem nezarmoutíš – miliarda sem, miliarda tam“. Třecích ploch je, zdá se, několik. TI se proto snaží zapojit do mistrovství o budoucnosti českého sportu všechny týmy a být minimálně prostředníkem v dialogu, a to i prostřednictvím naší dlouhodobé kampaně Korupční víceboj.

 

Není to jen o medailích a matce měst

Nezapomínejme, že sport není jenom o medailích, ale především o široké základně sportující veřejnosti. Nesmíme si stavět vzdušné zámky, nebo spíše stadiony a sjezdovky, jen proto, že jednotlivci byli na poslední olympiádě úspěšní. S ohledem na aktuální nastavení financování českého sportu by byla taková snaha pouze na úkor ostatních sportovců, kteří sice medaile nevozí, ale na státní podporu svého sportu mají stejný a legitimní nárok.

Pořádání olympijských her se ale nedotýká pouze sportovního prostředí. Tato událost by nebyla lokální záležitostí. Neskončili bychom jen u zmíněných pražských dopravních obtíží a stále visících otazníků nad městským obchvatem, novou linkou metra D nebo spojením na Letiště Václava Havla.

Týkala by se celé České republiky. Bylo by třeba vybudovat sportovní zařízení a areály. Dopracovat liniové stavby jako vysokorychlostní železniční spojení a dálniční sítě. Hovoříme o investicích a veřejných zakázkách v řádech stovek miliard korun.

Tam, kde jedni vidí ve hrách impuls a příležitost pro zlepšení, protože ekonomika nám teď šlape, druzí oprávněně nabádají k zodpovědným a neunáhleným krokům. Olympijské hry jsou sice výdělečnou záležitostí, ale spíše pro sponzory a investory než pro pořadatele.

Riziko, že jediným výsledkem ušlechtilé myšlenky na pořádání jedné z nejnákladnějších akcí současnosti bude další olympijská analýza za desítky miliónu korun, je nasnadě.

V horším případě to může skončit jako při poslední letní olympiádě v Riu de Janeiro 2016, kdy se mimo jiné brazilská státní ropná společnost Petrobras podílela na finančních machinacích souvisejících s budováním infrastruktury pro hry.

Celá kauza vyústila kromě mezinárodní ostudy ve vysoké tresty pro politické představitele, vrcholné manažery a v odstoupení prezidentky země Dilmy Rousseffové. O tomto případu známém v Latinské Americe pod názvem Operação Lava Jato (Operace automyčka) natočil mimo jiné Netflix seriál The Mechanism.

Jaké memento zanecháme budoucím generacím tentokrát?

Autor má na starosti fundraising a komunikaci v TI.

Blog Apoleny Ondráčkové: „Cena olympiády“

^{Apolena Ondráčková, právnička TI | zdroj: TI}

Každé dva roky se pravidelně sjíždí nejúspěšnější sportovci této planety na jedno místo, kde svádí boj o medaile, osobní i světové rekordy a obdiv veřejnosti, která s napětím sleduje tato vrcholová klání a nadýmá se pýchou pokaždé, když to „cinkne“.

Je to zcela logické, neboť olympiáda představuje nejen pro sportovce, ale i pro společnost jako celek oslavu lidské síly, vytrvalosti, odhodlání, vlastenectví a samozřejmě i fair play. Avšak s těmito olympijskými atributy je nutno spojovat nejen samotné sportovce, ale především organizátory olympijských her. Pořádání tak velkolepé události, financované z velké části z veřejných financí, by mělo zrcadlit hodnoty, které prezentuje.

Ale je tomu tak i ve skutečnosti? Na úvod otázka k zamyšlení: jaká jsou kritéria pro výběr hostující země? Kde končí hranice udržitelnosti investic a začínají hry pořádané na úkor lidských a občanských práv, životního prostředí a s myšlenkou na ekonomickou profitabilitu?

Porovnali jsme čtyři olympijské hry s ohledem na téma financování sportu a korupci. Z dostupných údajů vyplývá, že pořádající země, které získávají nízké skóre v Indexu vnímání korupce (angl. Corruption Perceptions Index – CPI), se zároveň potýkaly s největšími problémy spojenými s korupčními aférami, pochybnými transakcemi a nehospodárným nakládáním s finančními prostředky.

V našem srovnání figurují pořadatelé jak zimních, tak letních her. Kanada (ZOH Vancouver 2010) a Spojené království (LOH Londýn 2012) se dlouhodobě drží v žebříčku CPI v první dvacítce. Naproti tomu Brazílie (LOH Rio de Janeiro 2016) oscilovala mezi sedmou a osmou desítkou, po proběhlé olympiádě se propadla dokonce na 96. příčku. A Rusko (ZOH Sochi 2014) stabilně okupuje místa v poslední čtvrtině Indexu.

Rusko – zimní olympijské hry Sochi 2014

Olympijské hry v Sochi jsou považovány za jednu z nejdražších sportovních události v historii. Náklady se vyšplhaly do astronomické výše 50 miliard dolarů, což je přibližně o 500 % více, než se očekávalo (v průměru překračují náklady na organizaci olympiády 150 % plánovaného rozpočtu).

Téměř veškeré finance na realizaci olympijských her byly poskytnuty ze státní pokladny či z ruské státní banky, přičemž 80 % všech nákladů nesouviselo se sportem, ale například s výstavbou tamní infrastruktury. Zodpovědnost za realizaci výstavby a vývoje olympijských her organizovaných v Rusku nesla státem vlastněná firma Olympstroy, která se netěší dobré reputaci. Je totiž známá svým úzkým napojením na soukromé firmy, které si tímto způsobem zajišťují například přísun státních zakázek.

 

Učebnicovým příkladem klientelismu a netransparentních zakázek na poli olympijském jsou následující dva příklady:

• Na olympiádě v Sochi údajně vydělal nejvíce Arkadij Rotenberg, který zbohatl na prodeji potrubí státem vlastněné firmě Gazprom. Rotenbergovy firmy vyhrály veřejné zakázky odhadem za 7,4 miliard dolarů, což je více než celkové náklady na LOH ve Vancouveru. Je známo, že Arkadij Rotenberg a ruský prezident Vladimir Putin jsou blízcí přátelé.
• Nejdražší účet ve výši 9 miliard dolarů za realizaci spojení mezi přímořským Sochi a horami vystavila státem vlastněná monopolní společnost ruských drah, v jejímž čele stojí Vladimir Jakunin, bývalý generál KGB a přítel Vladimira Putina.

Zde je nutné podotknout, že seznam afér spojených s olympiádou v Sochi u těchto dvou příkladů nekončí. Mimo jiné bylo například zjištěno porušování lidských práv dělníků či devastace životního prostředí.

 

Kanada – zimní olympijské hry Vancouver 2010

Olympijské hry roku 2010 stály Kanadu přibližně 5,5 miliardy dolarů (přímé i nepřímé náklady). To Vancouver zadlužilo až do roku 2014, kdy dlužnou částku splatili prodejem olympijské vesnice. Plánování, organizaci a financování 21. zimních olympijských her měla na starosti The Vancouver Organizing Committee for the 2010 Olympic and Paralympic Winter Games (VANOC).

Kromě vysokých nákladů spojených s realizací olympiády a nízké návratnosti těchto investic nebyla zjištěna zásadní pochybení v postupech při nakládání s veřejnými financemi či jiné korupční praktiky. Podle oficiálních auditů nebyly v činnosti VANOC shledány nedostatky, které by vyvolávaly otázky či vedly k vyšetřování.

 

Brazílie – letní olympijské hry Rio de Janeiro 2016

Náklady na realizaci olympijských her v Riu de Janeiru se vyšplhaly k částkám přesahujícím 13 miliard dolarů, přičemž celkový deficit činil přibližně 2 miliardy dolarů.

Mimo to, že se před zahájením olympijských her Rio de Janeiro potýkalo s vážnými problémy finančního, organizačního ale i společenského rázu (nedostatek finančních prostředků, nedostavěné stadiony, bezpečností rizika), o největší korupční skandál se postaral šéf brazilské olympijského výboru Carloz Nuzman. Rok po skončení olympiády se zjistilo, že uložil šestnáct zlatých cihel (v hodnotě cca 2 miliony dolarů) ve švýcarské bance.

Nuzman byl zatčen na základě podezření z korupce, praní špinavých peněz a podílení se na kriminální činnosti, o čemž svědčí i nárůst jeho majetku o 457 % v letech 2006 – 2016 bez možnosti dohledání zdroje příjmů. Podle vyšetřovatelů mohou tyto nejasné transakce souviset se zvolením Ria de Janeira jako hostitelského města olympijských her.

 

Spojené království – letní olympijské hry Londýn 2012

Odhaduje se, že Spojené království investovalo do pořádání olympijských her v Londýně 15 miliard dolarů, přičemž výnos činil okolo 3,3 miliardy dolarů. I z tohoto důvodu se londýnské olympijské hry považují za vůbec nejúspěšnější událost v olympijské historii. Za tímto úspěchem bezpochyby stojí i pečlivá příprava v podobě přijetí speciální legislativy, která dala vzniknout dvěma novým orgánům pověřeným organizací letních olympijských her – Olympic Delivery Authority (ODA) a London Organising Committee of the Olympic Games (LOCOOG). Pro zachování nezávislosti a transparentnosti byla jedna organizace financována soukromými a druhá veřejnými financemi.

Již před olympiádou se Spojené království těšilo robustnímu protikorupčnímu legislativnímu rámci (Fraud Act 2006, Bribery Act 2010 či Public Interest Disclosure Act 1998). Ve spojitosti s olympiádou poskytly tyto zákony ODA pilíř pro přijetí nových pravidel tykajících se veřejných zakázek, tzv. „balanced procurement“.

Ani Londýnu se však problémům zcela nevyhnul. ODA se dostala do hledáčku v souvislosti s výstavbou olympijské vesnice, do které byla zapojena společnost LendLease, jejíž bývalý šéf, David Higgins, byl zároveň nejvyšším představitelem ODA. Ke spolupráci mezi ODA a LendLease nakonec nedošlo.

 

Kde je problém?

Vysoké náklady spojené s realizací olympijských her nutně souvisí i s větším korupčním rizikem. Problémy vznikají v případě: 

• nedostatku přípravných průzkumných studií,
• nedostatečného legislativního rámce zajišťujícího efektivní nástroje pro boj proti korupci,
• podcenění výběru lokality konání her,
• nedostatku transparentnosti, přítomnosti klientelismu a střetu zájmů, které jsou umožněny slabými kontrolními mechanismy,
• absence veřejné kontroly a účasti vč. novinářské obce.

Zodpovědnost za výše uvedené problémy nese nejen pořadatelská země, která má jako suverénní stát možnost tyto faktory ovlivnit, ale i Mezinárodní olympijský výbor, který by měl být před výběrem hostitele přesvědčen, že olympiáda nebude zneužita k odlivu peněz, upevnění moci či odvedení pozornosti od lokálních nebo mezinárodních problémů.

 

Předání pomyslné štafety

Další olympijské hry, tentokrát pořádané v Jižní Koreji, jsou za námi. Bude zajímavé sledovat, do jaké míry byla tato akce úspěšná pro všechny zúčastněné strany. Z předchozích zkušeností ovšem vyplývá, že olympiáda není pouze o sportovních výkonech reprezentantů, ale i o množství dalších faktorů, které do sebe musí zapadat jako skládačka.

Vždy je třeba zohlednit vliv olympiády například na společnost, finanční situaci, rozložení moci, sílu demokratických principů a míru veřejné kontroly pořádající země. To vše by měl Mezinárodní olympijský výbor při výběru dalšího pořadatele kvitovat a uvedené principy aplikovat bez ohledu na zákulisní politické dohody. Zatím se to „olympijsky“ ignoruje.

Autorka je právničkou v TI.

Podvodní agenti vydělávají na rodičích malých hokejistů

Ambiciózní rodič, který chce své dítě jednou vidět jako hráče NHL anebo alespoň v české extralize, je schopen obětovat nemalé částky na jeho výchovu. Od prvních hokejových krůčků až po profesionální smlouvy či start v lize se náklady podle Právem oslovených odborníků šplhají až ke dvěma miliónům korun.

^{Etická linka v hokeji | zdroj: ČSLH}

Roční výdaje rodičů na jednoho hokejistu se mohou odhadem vyšplhat až na osmdesát tisíc korun.

Jenže někdy se rodiče, kteří mají od svých potomků přehnané očekávání a v hokejovém prostředí se příliš neorientují, stanou snadnou kořistí podvodných hráčských agentů. Ve snaze zajistit dítěti lepší kariéru jim zaplatí desetitisíce korun za smlouvy, které mladým, často průměrným hráčům slibují nesplnitelné.

„V minulosti jsme narazili na problémy s hráčskými agenty, respektive s lidmi, kteří se za ně někdy i podvodně vydávali. Rodiče hráčů v žákovském věku s nimi uzavírali nevýhodné smlouvy pod různými přísliby stáží či kempů v zahraničí anebo zajištění místa v klubu,“ potvrdila Právu právnička české pobočky Transparency International Sylvie Kloboučková.

Tato nezisková organizace už několik let spolupracuje s Českým svazem ledního hokeje (ČSLH) ve snaze pomoci takovým rodičům a malým hráčům vyvarovat se špatných zkušeností, jakých byla dříve celá řada.

 

Rodiče platili, agent předstíral snahu

Zavedli společnou Etickou linku, kam mohou lidé hlásit své problémy, zkušenosti a podávat podněty. Dělají pak i osvětové akce pro rodiny snažící se vychovat budoucí hokejové hvězdy.

Kloboučková upozornila, že na rozdíl třeba od fotbalu nemusejí mít hokejoví agenti žádnou oficiální licenci a skládat nějaké zkoušky. „Může to dělat prakticky kdokoli,“ uvedla.

Problematické případy prý hokejový svaz v minulosti zaznamenal napříč všemi věkovými kategoriemi, nejčastěji se ale jednalo o hráče v žákovském věku do čtrnácti let. „Šlo spíše o začínající mladé hokejisty, kterým agent nasliboval hory doly, a pak z toho dost nesplnil. Zčásti se na tom ale podílejí i rodiče, jejichž ambice byly přehnaně vysoké,“ potvrdil její slova mluvčí hokejového svazu Zdeněk Zikmund.

„Rodiče podepsali naprosto nesmyslnou smlouvu, v níž se zavázali k úhradě značných částek v řádech desítek tisíc korun, přičemž na druhé straně povinnosti toho agenta, které v ní byly zakotveny, byly minimální,“ vysvětlil.

Rodiče prý často investovali nemalé částky s vidinou, že jejich dítě pojede na nějaký tréninkový kemp do zámoří, což si ale mohli sjednat přímo a nemuseli platit žádnému prostředníkovi či agentovi. Ten se navíc jen zavázal k vágní formulaci, že „vyvine maximální úsilí“ třeba k zajištění smlouvy v zahraničí, což je u soudu jen obtížně vymahatelné.

Jedním příkladem za všechny je kauza „agenta“ jménem Libor Švindl. Tento muž někdy i méně úspěšným hráčům či juniorům údajně sliboval zajištění angažmá v zámoří, vybíral prý od nich nemalé částky, ale skutek utek.

Případ nabral takových obrátek a rozsahu, že Švindl nakonec předloni skončil u kladenského okresního soudu s obžalobou za zpronevěru. Obžaloba a zatím nepravomocný rozsudek z loňského 13. listopadu mu kladou za vinu poškození nejméně jednadvaceti lidí včetně několika Slováků se škodou přesahující dva milióny korun.

„Byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody na 5,5 roku do věznice s ostrahou a také peněžitý trest padesát tisíc korun,“ upřesnil v pátek místopředseda kladenského soudu Ivo Poštolka.

Na množící se případy takových „agentů“ proto hokejový svaz zareagoval tím, že předloni v listopadu spustil projekt tzv. certifikace agentů, kteří jsou oficiálně registrováni přímo u ČSLH. Jejich seznam je na stránkách svazu.

 

Peníze nechce předem

A jak vlastně má spolupráce s agentem vypadat? Nejnadanější mladé hokejisty sledují skauti i samotné kluby už od malička. První profesionální smlouvu s klubem však mohou hráči získat až v šestnácti letech.

Když si někdo řekne o peníze za své služby dřív, tak je to podle dlouholetého hokejového agenta Pavla Maršouna podvod. „Normální agent si bere peníze až v okamžiku, kdy ten kluk vydělává nějaké větší peníze na základě profesionální smlouvy. Dostává od něj asi pět procent. Do té doby nemůže po hráči přece nic vyžadovat,“ má jasno Maršoun.

Ten mimo jiné zastupuje nejlepšího českého hráče současnosti Jakuba Voráčka z NHL či v české extralize reprezentanty Jakuba Klepiše z Mladé Boleslavi anebo ostrostřelce Martina Růžičku z Třince. Často to podle něj může trvat i několik let. Vždyť výplaty mladíků za jejich první profesionální smlouvu se podle agentů pohybují jen od tří do sedmi tisíc korun měsíčně.

Služby pro Maršounovy klienty přitom bývají prý individuální. Někteří klienti od něj potřebují zařídit lékaře, jiní kondičního trenéra, materiální vybavení nebo jen konzultace. Samozřejmě u dospělých profesionálů mají pak agenti hlavně v popisu práce vyjednání co nejlepší smlouvy pro svého klienta.

^{Zdroj: Právo}

Financování sportu v Maďarsku

^{Sylvie Kloboučková a Apolena Ondráčková, právničky TI | zdroj: TI}

V prosinci loňského roku se právničky Transparency International Česká republika Sylvie Kloboučková a Apolena Ondráčková vypravily do maďarské metropole, aby sdílely nejen své zkušenosti z českého sportovního prostředí, ale aby samy načerpaly nové náměty a inspiraci od kolegů, kteří stejně jako naše protikorupční pobočka usilují o maximální průhlednost procesů spojených nejen s financováním sportu.

„Zajímali jsme se zejména o praktické fungování tzv. daňových asignací, které v Maďarsku fungují již několik let. V České republice prozatím takový systém zaveden není, ale čas od času se v odborných kruzích objeví diskuse o (ne)vhodnosti zavedení takového systému. Proto je nanejvýš vhodné poučit se ze zahraničních zkušeností,“ říká Apolena Ondráčková, právnička TI.

Takzvaný režim daňových výhod (angl. Tax Benefit Scheme) byl v Maďarsku schválen v roce 2011. Na jeho základě je právnickým osobám (např. soukromým firmám) umožněno alokovat až 70% ročních firemních zdrojů, které podléhají dani z příjmu do sportovních klubů, které se věnují fotbalu, házené, lednímu hokeji, basketbalu či vodnímu pólu.

Zdánlivě dobrá myšlenka finančně podpořit konkrétní a předem vybrané kolektivní sporty tím, že stát umožní soukromým subjektům tzv. přelít část jejich daňových odvodů do jimi vybraných sportovních klubů má ovšem velká úskalí:

1. Soukromé subjekty (např. firmy) podporují konkrétní klub, nikoliv však sportovní svaz

Již skutečnost, že tamní ministerstvo vybralo pouze pět kolektivních sportů, které budou touto formou podporovány, a to na základě jejich popularity, se jeví jako diskriminační a otevírá nůžky mezi jednotlivými sporty.  Navíc umožnit soukromým subjektů alokovat vysoké finanční částky jednotlivým klubům a nikoliv sportovním svazům tuto diskriminaci ještě prohlubuje.

V praxi tak dochází k podpoře sportovních klubů, které jsou již dostatečně úspěšné, a tudíž i finančně zajištěné a nikoliv k podpoře klubů na základě objektivních kritérií jako např. rozvoj mládeže, nedostatek sportovní výbavy, apod.

2. Obchodování s vlivem

O sportu je potřeba uvažovat i v rovinách politických a společenských. Není totiž výjimkou, že i politicky angažované osobnosti jsou aktivními či pasivními fanoušky populárních sportovních odvětví jako je například fotbal. Úzké vazby mezi politickými činiteli a jednotlivými sportovními kluby dávají příležitost zástupcům firem účelově vybrat ty kluby, které představují možnou cestu k vlivným osobnostem. Sport se tímto způsobem stává primárně prostředkem k dosažení kýženého obchodu.

3. Přístup k informacím

Schválení režimu daňových výhod bylo Evropskou komisí uděleno za podmínky, že informace ohledně alokovaných financí sportovním klubům budou podléhat zákonu o svobodném přístupu k informacím. Nicméně v praxi tato podmínka není dodržována, neboť tamní ministerstvo lidských zdrojů (pod které spadá i odbor sportu) považuje finance alokované do sportovních klubů jako finance soukromé, nikoliv veřejné. V důsledku toho není možné zjistit kolik, kdo a komu poskytl a to i přes fakt, že bez režimu daňových výhod by byly tyto finance odvedeny do státní pokladny, ne na účty sportovních klubů.

Kolegové z Maďarské pobočky TI se rozhodli napadnout neposkytnutí informací ohledně alokovaných částek u soudu. Ten nejvyšší jim dal za pravdu a rozhodl, že finance putující do sportovních klubů, v rámci daňových výhod, jsou financemi veřejnými a tudíž podléhající zákonu o svobodném přístupu k informacím. Jaké skutečnosti a praktiky vyplynou na povrch, se dozvíme v nadcházejících měsících.

„Pokud bychom v České republice v budoucnu uvažovali o zavedení podobného systému, je třeba mít na paměti, že s sebou nese i spoustu úskalí, se kterými je třeba se předem vypořádat,“ uzavírá Sylvie Kloboučková, právnička TI.

Rejstřík sportovců a sportovních zařízení jako zásadní téma k diskusi aneb kulatý stůl pořádaný Transparency International ČR

^{„Kulatý stůl ke sportovnímu rejstříku“ | zdroj: TI}

Jednou z aktivit TI, v rámci sportovní kampaně Korupční víceboj, je zprostředkování dialogu mezi různými subjekty ze sportovního prostředí. V poslední době jsme zaznamenali ve sportu nejistotu týkající se rejstříku sportovců a sportovních zařízení, které má Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy (MŠMT) zavést do poloviny příštího roku.

Vzájemný dialog mezi sportovním prostředím a MŠMT vnímáme jako zásadní, proto jsme se rozhodli uspořádat v úterý 10. října „Kulatý stůl ke sportovnímu rejstříku“, na kterém se právě zástupci sportovního prostředí s MŠMT měli možnost setkat.

Naše pozvání přijali Petra Tipková (MŠMT), Pavel Kaňka (MŠMT), Jiří Noha (MŠMT), Soňa Fáberová (Magistrát hlavního města Prahy),  Dana Šachová (Magistrát hlavního města Prahy), Liběna Šrámková (Český svaz házené), Jiří Kejval (Český olympijský výbor), Ladislav Malý (Česká unie sportu), Tomáš Reif (Autoklub ČR), Ivan Ivančo (Ústřední automotoklub ČR), Oldřich Vaníček (Ústřední automotoklub ČR), Petr Syrový (Česká obec sokolská), Apolena Ondráčková (Transparency International). Debatu moderovala Sylvie Kloboučková (Transparency International).

Z jednání vyplynulo, že MŠMT si je vědomo své povinnosti rejstřík v polovině příštího roku spustit. Nyní vyhodnocuje možnosti jak rejstřík pořídit (soutěžit, zajisti vlastními zdroji, využít některý ze stávajících rejstříků). Rozhodnout by se mělo v několika nejbližších dnech. Co se týká praktického fungování, nejpravděpodobnější je varianta, že data do rejstříku budou dodávat sportovní svazy. To však vyžaduje precizní sjednocení přístupu svazů k delegovaným údajům. Tento systém naráží i na blížící se novou právní úpravu, která zpřísňuje nakládání s osobními údaji (tzv. GDPR[1]). Domluvilo se, že Český olympijský výbor bude koordinovat zřízení pracovní skupiny, která se bude věnovat GDPR ve sportovním prostředí. MŠMT přislíbilo poskytnout ze svých řad právníka, který bude k dispozici.

Pro MŠMT je velkou výzvou zpracovat rejstřík včas a kvalitně, aby se nejednalo jen o formální splnění zákonné povinnosti, ale o kvalitní nástroj sloužící zejména k efektivnímu přerozdělování dotací.

Tímto děkujeme MŠMT za otevřenost a vstřícný postoj k diskusi a všem přítomným za účast, aktivitu a názory.

 

^{[1] Nařízení EU o ochraně osobních údajů (angl. General Data Protection Regulation neboli GDPR)}

Nový PROGRAM IV: Mnoho povyku pro nic?

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) začátkem října vyhlásilo nově dotační Program IV – Údržba a provoz sportovních zařízení, který v září zrušilo.

Proti novému vyhlášení upraveného programu se v otevřeném dopisu ohradila Česká unie sportu (ČUS), která je zaštiťující organizací většiny sportovních svazů. Důvodem je definice oprávněného žadatele, která umožňuje poskytnutí sportovní dotace pouze spolkům s celostátní působností (např. ČUS, sportovní svazy) nebo jejich pobočným spolkům (spolek, jehož právní osobnost se odvozuje od právní osobnosti hlavního spolku, jeho práva a povinnosti nabývá pouze v rozsahu určeném stanovami hlavního spolku). ČUS shledává problém primárně ve skutečnosti, že spolky, které nejsou pobočnými spolky, tj. téměř veškeré spolky v ČR kromě těch spadajících pod Sokol nebudou moci o dotaci z Programu IV žádat.

Z reakce MŠMT na otevřený dopis ČUS, náměstka pro řízení sekce sportu a mládeže Karla Kováře, lze dovodit, že se nejednalo o chybné formulování oprávněného žadatele – což by se nabízelo i vzhledem ke skutečnosti, že v minulosti zapsané spolky byly oprávněnými žadateli, ale o účel. MŠMT z definice oprávněného žadatele vyňalo spolky s argumentem, že ty obdržely státní podporu z dotačního Programu VIII – Organizace sportu ve sportovních klubech. Náměstek MŠMT Karel Kovář dále uvádí, že se do budoucna plánuje navýšení financí alokovaných přímo do spolků.

Politický Program

Transparency International – Česká republika, o.p.s. (TI) vnímá tuto změnu v definici oprávněného žadatele o dotaci z Programu IV, jako politické rozhodnutí související se změnou nastavení stávajících dotačních programů. Zúžením definice dojde i ke snížení administrativní zátěže nejen pro MŠMT, ale i pro spolky, resp. svazy a ke zjednodušení kýžené kontroly veřejných financí, které budou v rámci Programu IV přerozděleny. Tato varianta může i do značné míry zpřehlednit aktuální systém přerozdělování financí do sportu a předejít tak byrokratickým a časovým překážkám, se kterými se žadatelé setkávají. Doposud musel jeden spolek žádat o státní dotaci v několika různých dotačních programech.

Za problematické lze považovat fakt, že v době čerpání financí z Programu VIII, nebyly spolky o jejich vynětí z definice oprávněného žadatele o dotaci Programu IV informovány, a tudíž ani nemohly plánovat, jak s obdrženými finančními prostředky nakládat.

Efektivní kontrola

Z výše zmíněného je klíčové, aby byly takovéto informace dobře komunikovány a to především s dostatečným předstihem. Nízká informovanost ze strany MŠMT a chybějící dialog mezi sportovními subjekty nepřispívá ke kultivaci sportovního prostředí, což by měl být jeden z obecných cílů Ministerstva.

V případě, že do Programu VIII bude alokováno více financí, aby mohly spolky pokrýt náklady na údržbu a provoz sportovišť, je nezbytně nutné, aby existovaly efektivní nástroje kontroly veřejných financí. Alokovat státní dotace přímo sportovním spolkům skrz Program VIII je vítané, ovšem pokud MŠMT nedisponuje s rejstříky sportovišť a sportovců, je kontrola téměř nemožná. Téma rejstříků je aktuální a pro MŠMT dokonce akutní a to primárně z důvodů, že povinnost zřízení rejstříků bylo zakotveno v novele zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu. Toto TI vnímá jako jednu z priorit a proto organizovala 10. 10. 2017 kulatý stůl pro vybrané sportovní představitele, kde se diskutovalo nejen o sportovních rejstřících, ale i o souvisejících záležitostech.

Fotbal je film

^{Fotbal je film | zdroj: TI}

Právnička TI Sylvie Kloboučková se v rámci akce „Fotbal je film“ v sobotu 7. 10. zúčastnila panelové diskuse na téma Fotbal a společnost.

Do diskusního panelu s ní zasedli sportovní novinář Luděk Mádl, Tomáš Čarnogurský z FC Slovan Liberec a zástupce pořádající iniciativy Fotbal pro rozvoj Štěpán Kincl. Debatovalo se např. o tom, že když se naučíte hrát fair play ve sportu, hodí se to i do života, o tom jestli jsou fotbalové hvězdy dobrým vzorem pro mladé sportovce a že nejen státním financováním je sport živ.

Nestandardní praktiky ve financování sportu: Národní olympijské centrum vodních sportů

^{Síť vazeb kolem Národního olympijského centra vodních sportů | Zdroj informací: aplikace Cribis}

Na základě podnětu ze dne 24. července, který přišel do sportovní emailové podatelny sport@transparency.cz v rámci naší kampaně „Korupční víceboj“, kterou vedeme za transparentnější a čistší sport, se tým Transparency International Česká republika (TI) začal zabývat okolnostmi spjatými s projektem Národní olympijské centrum vodních sportů (NOCVS) (www.labearena.cz/Labe_Arena_UK/NOCVS.html) a připravil tak shrnující případovou studii. 

Myšlenka vytvořit Národní olympijská centra není žádnou novinkou. Vzešla z iniciativy Českého olympijského výboru (ČOV) za účelem vybudování specializovaných sportovních center jako např. v Prostějově pro výchovu tenisové reprezentace. Jak ale napovídá nedávná kauza centra v Prostějově, státní prostředky plynoucí do těchto projektů jsou pod pramalou kontrolou a slouží spíše jako zázemí pro podnikatelskou činnost komerčních subjektů.

Jedním z těchto center je Národní olympijské centrum vodních sportů (NOCVS) v Ústeckém kraji. Klade si za cíl zkvalitnit, popř. vytvořit vhodné podmínky pro tréninkovou přípravu vrcholových sportovců a organizaci sportovních klání, a to zejména ve veslování a rychlostní kanoistice. V rámci tohoto projektu se renovuje umělá veslařská a kanoistická dráha – Račický kanál tzv. Labe aréna Račice (www.labearena.cz/Labe_Arena_UK/SCR.html) a buduje se tréninkové centrum na řece Labi tzv. Labe aréna Štětí (www.labearena.cz/Labe_Arena_UK/TCL.html) – dnešní Klub vodních sportů Štětí, z.s. (KVS Štětí).

NOCVS je jedním ze sedmi plánovaných olympijských center, která mají vzniknout na území celkově pěti regionů. Mimo Račic (veslování, kanoistika) a Prostějova (tenis) je tento ambiciózní sportovní projekt plánován ve Vítkovicích (atletika, fotbal), Harrachově (lyžování), Nymburce (sálové sporty), Novém Městě na Moravě (biatlon) a v Troji (vodní slalom).

Z perspektivy Transparency International je budování důstojného sportovního zázemí legitimní iniciativa, která však vyvolává otázky týkající se smysluplnosti a využitelnosti takovýchto Národních olympijských center. Ze strany iniciátorů a realizátorů by odpovědi byly velmi žádoucí, stejně tak, jako předložení jasného přehledu zdrojů a toků jejich financování.

Realizaci NOCVS však prozatím doprovází nejen nepřehledná provázanost mezi všemi angažovanými subjekty, ale i netransparentní a nesystematické financování ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a města Štětí. Otazník visí i nad reálnou nutností zaštiťovat již existující sportovní areály (např. kanál Račice) dalšími nově vzniklými právnickými subjekty jako např. Národní olympijské centrum, z.s. a Labe aréna, z.s.

 

POSKYTOVATELÉ DOTAČNÍCH PROSTŘEDKŮ NOCVS

Co v Prostějově naslibovala bývalá ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová k výstavbě tamního Národního olympijského centra již víme (více např. zde), ale jestli obdobná dramata doprovázela i rekonstrukci Labe arény Račice lze pouze spekulovat. Víme však, že v roce 2015-2016 bylo na realizaci projektu NOCVS poskytnuto minimálně 115 000 000 Kč. Letos měl projekt obdržet ze státní pokladny dalších 5 922 624 Kč na rekonstrukci cílové věže v Račicích.

Dne 7. 3. 2017 ministryně Valachová udělila žadateli o dotaci NOCVS, z.s. výjimku, dle které žadatel nebude zahrnut do systému bodování podle hodnotících kritérií a zároveň nemusí poskytnout žádnou finanční spoluúčast na realizaci projektu, ačkoliv je tato spoluúčast vyčíslena v podmínkách Programu 133 510[1]. Tyto výjimky byly následně schváleny tehdejší náměstkyní pro řízení sekce sportu a mládeže Simonou Kratochvílovou, dnes obviněnou z machinací s dotacemi.

Schválení výjimky se jeví přinejmenším nestandardně proto, že sám předseda Českého svazu kanoistů (ČSK) a člen výboru NOCVS, z.s. a generální sekretář České unie sportu (ČUS) Jan Boháč je mezi obviněnými v rámci dotační kauzy. Navíc z kopie kontrolního závěru Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) vyplývá, že podpora, která byla poskytnuta prostřednictvím Programu 133 510 (Program) za roky 2013 – 2015, tj. mimo jiné i dotace pro NOCVS, z.s. ve výši 35 000 000 Kč, nebyla poskytnuta v souladu se zásadami Programu. Nedostatečná kontrola alokovaných financí či nejasnost, jakým způsobem a zda vůbec byla deklarovaná kritéria výběru aplikována, je pouze další z několika nedostatků, které NKÚ shledalo.

I přes udělení výjimky a následném schválení ze strany MŠMT, státní dotaci NOCVS, z.s. nikdy neobdrželo, protože vyplácení dotací z programu bylo zastaveno, a to primárně v důsledku obvinění Kratochvílové. Další informace ohledně této konkrétní dotace nelze získat, neboť veškerý spisový materiál si vyžádal Městský soud v Praze k soudnímu řízení.

^{[1] Program 133 510 – Podpora materiálně technické základny sportu}

MŠMT FINANCUJE VÝDĚLEČNOU ČINNOST

V tomto ohledu je nutné podotknout, že péčí řádného hospodáře je, aby se před schválením tak vysoké dotační částky, jako je 115 000 000 Kč, ujistil, že její žadatel účelově neobchází zákon, což se v tomto konkrétním případě nabízí. Kdyby totiž o dotaci na rekonstrukci račického kanálu žádal Český veslařský svaz (ČVS) nebo Český svaz kanoistiky (ČSK) a nikoliv NOCVS, z.s., ochudily by se tak o příjem do pokladen samotného svazu. Kdyby o dotaci žádalo Sportcentrum Račice, a.s., která račický kanál spravuje a zároveň na něm provozuje výdělečnou činnost, dotaci by neobdrželo, protože je akciovou a nikoliv neziskovou organizací. Ziskové organizace totiž nejsou oprávněným žadatelem o státní dotaci na sport. O dotace musel tedy zažádat jeden z uvedených spolků, kterému MŠMT vyšlo vstříc, aniž by se zajímalo o pozadí možných toků peněz. I přes dotaci poskytnutou neziskovému spolku areál spravuje akciová společnost, tedy komerční subjekt, který by dotaci získat nemohl.

Pro primární účel čerpání státních financí tedy vznikl NOCVS, z.s., který je subjektem čerpající státní dotace na realizaci projektu NOCVS, jehož součástí je i rekonstrukce již existujícího račického kanálu. Sportcentrum Račice, a.s. a potažmo ČSV a ČSK mají o výstavbu a rekonstrukci Račic postaráno, aniž by museli investovat svoje (státní) finance. Ve shrnutí, výdělečnou činnost na račickém kanále provozuje Sportcentrum Račice, a.s., ale rekonstrukci těchto podnikatelských prostor financuje NOCVS, z.s., který jej obdrželo ze státní pokladny.

Tento postup představuje učebnicový návod na to, jakým způsobem lze čerpat státní dotace na vlastní výdělečnou činnost – založit si akciovou společnost, se kterou lze podnikat a paralelně založit spolek jako např. NOCVS, z.s. či Labe Aréna, z.s., který dle § 217 odst. 1 NOZ nesmí, na rozdíl od akciových společností, mít jako svou hlavní činnost podnikání či jinou výdělečnou činnost. Jeho výhoda je jiná – může čerpat státní dotace. Pak jen detailem zůstává, že ve vedení  Sportcentra Račice, a.s., NOCVS, z.s. a svazů ČVS a ČSK figurují stále stejné osoby (viz graf).

 

ZMATEK V KOMUNIKACI MŠMT

TI se na informace spojené s financováním NOCVS dotazovala MŠMT v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (InfZ). Konkrétně šlo o dotazy, za jakých podmínek a jaké finanční částky poskytlo MŠMT jako dotaci na realizaci NOCVS.

V první odpovědi MŠMT uvedlo, že poskytlo celkem tři dotace. První v roce 2015 ve výši 35 000 000 Kč na rekonstrukci ubytovacího zázemí a retenční nádrž, druhou v roce 2016 ve výši 80 000 000 Kč na rozvoj areálu vodních sportů (celkově 115 000 000 Kč) a poslední v roce 2017 ve výši 5 922 624 Kč na rekonstrukci cílové věže. V odpovědi MŠMT uvedlo, že dotace na rekonstrukci cílové věže byla udělena na základě schválení projektu rozhodnutím náměstkyně Kratochvílové.

Až po zaslání druhé žádosti o poskytnutí informací dle InfZ vyplynulo, že poslední zmíněná dotace ve výši téměř 6 milionů korun, schválená na základě udělení výjimky tehdejší ministryní školství, mládeže a tělovýchovy Kateřinou Valachovou, nikdy k žadateli NOCVS, z.s. nedoputovala. „Rozporuplné informace ministerstva dále znejišťují sportovní prostředí. Posílit personální a odbornou kapacitu úřadu kolem sportu je absolutní priorita,“ dodává David Ondráčka, ředitel TI.

 

ŠTĚTÍ

V roce 2014 se i město Štětí rozhodlo projekt NOCVS podpořit. První podporu poskytlo v dubnu 2014, kdy zastupitelstvo města schválilo investiční dotaci Sportcentru Račice, a.s. a to ve výši 750 tisíc Kč na realizaci projektu. Tomuto rozhodnutí nezabránil ani fakt, že žadatelem byla akciová společnost, tedy soukromník, který vede svou vlastní výdělečnou činnost v areálu račického kanálu, a tudíž by o státní dotaci z MŠMT z podstaty své činnosti nikdy neměl nárok. Je navíc s podivem, že dle informací města Štětí neexistuje žádný právní titul např. smlouva, která byla uzavřena za účelem této podpory, a tudíž více detailů není k dispozici.

Ve stejném roce byla zastupitelstvem města schválena další podpora projektu, a to konkrétně na druhou část projektu – Labe arénu Štětí (výstavba loděnice). Tentokrát město Štětí darovalo pozemky na břehu Labe o ploše necelých 4 000 m² v hodnotě 622 670 Kč (dle kopie znaleckého posudku je cena obvyklá 500 000 Kč).

Podpora spolku Labe Aréna byla zastupitelstvem města schválena, a to i přes nevoli některých zastupitelů. Jinými slovy, město Štětí podpořilo spolek, kde je samo členem výkonného výboru. „Záměr prodat uvedené pozemky byl dle zákona vyvěšen. Pakliže by byly podány i nabídky jiných zájemců než jen spolku Labe arény Štětí, z.s. (či nepodal-li spolek Labe Aréna, z.s, nabídku žádnou) mělo zastupitelstvo ve svém usnesení, kterým rozhodne o majetkoprávní dispozici, pečlivě odůvodnit, proč nabídky jiných zájemců odmítá a proč pozemky daruje subjektu Labe aréna, z.s.,“ říká Apolena Ondráčková, právnička TI.

Vzhledem k tomu, že zastupitelstvo města schválilo darování pozemků spolku, aniž by k výše zmíněnému došlo, zdá se, že město Štětí nikdy ani o alternativním využití/prodeji pozemků neuvažovalo. Do jaké míry bude toto rozhodnutí přínosné pro samotné občany města Štětí, roli nehrálo.

Ve výsledku se tento postup jeví jako zcela nestandardní a nehospodárné nakládání s veřejným majetkem. TI v takovýchto případech doporučuje uzavřít smlouvu o pronájmu konkrétních částí pozemků, přičemž by smlouva byla uzavřena na dobu realizace projektu Labe arény. Město by tak neztratilo kontrolu nad svými pozemky v případě, že by k realizaci projektu nedošlo. Takto bude vypovězení darovací smlouvy obtížné, ne-li nemožné.

Na rozdíl od TI podporu Štětí ocenili Jiří Kejval, předseda ČOV, který zaslal děkovný dopis či Dušan Macháček, který jménem ČVS vyjádřil podporu projektu NOCVS, a to osobně na zasedání zastupitelstva města. Což není překvapivé, když iniciativa ČOV založit NOCVS byla podpořena vskutku štědře.

 

ÚSTECKÝ KRAJ

Ústecký kraj poskytl v roce 2015 na projekt NOCVS Labe aréně, z.s.  investiční dotaci ve výši 60 000 000 Kč. V orgánech Labe arény se vyskytují celkem tři zástupci Ústeckého kraje, a to Jan Szánto jako člen představenstva a Jitka Sachetová a Miroslav Andrt jako členové kontrolní komise. Zda jejich působení v orgánech spolku reflektuje zájmy Ústeckého kraje (jako je tomu v případě města Štětí) není zřejmé.

 

STŘETY ZÁJMŮ

Veřejné zakázky na rekonstrukci račického areálu realizovaly dvě firmy – Metrostav a.s. a jednu také HARTEX CZ s.r.o., což je regionální stavební firma s jediným majitelem – Petrem Cihlářem. Jeho manželkou a prokuristkou společnosti je Romana Cihlářová. Osoba stejného jména je referentkou na Městském úřadě ve Štětí, která také ověřovala výpis z rejstříku Labe arény pro účely podepsání smlouvy o poskytnutí investiční dotace.

Co je ovšem za hranicí nejen etiky, ale i zákona, je jednání Michala Kurfirsta, který byl předsedou výkonného výboru Labe arény, z.s. a zároveň zastupitelem města Štětí v době schvalování finanční podpory pro Sportcentrum Račice, a.s. a daru pozemků pro Labe arénu, z.s. Podpoře obou subjektů dal hlas, ale před samotným hlasováním neinformoval, že je ve střetu zájmu. V důsledku toho porušil zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu. „Úsměvný je fakt, že se Michal Kurfirst vzdal svého hlasu s odůvodněním, že byl ve střetu zájmu, až po schválení daru pro Labe arénu, z.s.,“ doplňuje Milan Eibl, analytik TI. K novému hlasování nedošlo s argumentem, že Kurfirstův hlas by neměl na (ne)schválení usnesení vliv.

 

PROPLETENEC

Ve spojitosti s realizací (nejen) NOCVS vyplývá na povrch několik nestandardních praktik, stejně tak jako mnoho nezodpovězených otázek, které měly být objasněny již při samotném zrodu této olympijské iniciativy. Obecná vyjádření iniciátorů neobsahují žádná relevantní fakta, o která by se vznik Národních olympijských center mohl opírat či poskytl náhled do pozadí jejich financování.

Důkazem této nestandardní praxe je i náš graf vazeb, ze kterého je patrné, že jedna osoba zastává v jednom konkrétním sportovním odvětví až čtyři funkce najednou (např. Zdeněk Pecka). Kdyby se nejednalo o soukromé subjekty ve smyslu nového občanského zákoníku, byl by zde prostor mluvit o netransparentním jednání ve formě klientelismu, střetu zájmu a praktiky zvané „otáčivé dveře“. Realita je ovšem taková, že o soukromé subjekty jde, a tudíž jediným kontrolním orgánem alokovaných sportovních dotací stále zůstává paralyzované MŠMT nebo případně poskytovatel podpory, jako např. město Štětí.

 

KORUPČNÍ VÍCEBOJ

^{Korupční víceboj | zdroj: TI}

Ať už ho děláme profesionálně, čas od času si zajdeme zahrát s kamarády, anebo mu nejvíc rozumíme u televizní obrazovky, sport je záležitostí každého z nás. Se stejnou samozřejmostí se ho ale bohužel dotýká i korupce.

Proto Transparency International Česká republika vede kampaň za čistší a transparentnější sportovní prostředí pod názvem „Korupční víceboj“. Reagujeme tak nejen na dlouhodobé nekoncepční a nesystémové financování sportu v České republice. 

Kampaní upozorňujeme na tři oblasti, kterým se ve snaze o zlepšení sportovního prostředí a jeho financování věnujeme:

• nerovné financování a netransparentní přerozdělování veřejných peněz plynoucích do sportu;
• manipulace s výsledky a sázkařský průmysl zasahující do zápasů, včetně práce s oznamovateli takovéto nekalé činnosti;
• velké kauzy na mezinárodní úrovni v rámci sítě TI, skandál ve FIFA nebo organizace velkých mezinárodních akcí. 

Transparency International tuto kampaň financuje z vlastních prostředků, které jsou zárukou nestrannosti a vyváženosti. Proto se také obracíme na širokou veřejnost s žádostí o dárcovskou podporu, která nám umožňuje efektivně bojovat proti korupci ve sportu. Zapojit se můžete na webu korupcniviceboj.transparency.cz nebo prostřednictvím portálu Darujme.cz.

 

KE STAŽENÍ

Tisková zpráva

Síť vazeb kolem Národního olympijského centra vodních sportů

Udělení výjimky MŠMT – Kateřina Valachová

 

KONTAKT PRO MÉDIA

Apolena Ondráčková

Právnička TI

E: ondrackova@transparency.cz

 

TRANSPARENCY INTERNATIONAL ČR

Mapujeme stav korupce v České republice a aktivně přispíváme k jejímu omezování, a to jako součást mezinárodní sítě Transparency International. Zapojujeme občanskou společnost, soukromou sféru i státní sektor do široké diskuse o dobrém vládnutí.

Těžíme z dlouholeté nadnárodní praxe a know-how v nastavování protikorupčních programů a strategií. Prostřednictvím projektů iniciujeme systémové změny.

Pro veřejnost provozujeme bezplatnou právní poradnu, na kterou se ročně obracejí stovky klientů z celé republiky.

Naše investigativa uvádí korupční případy do pohybu. Rozběhli jsme např. kauzy v Lesích ČR a také v Dopravním podniku hlavního města Prahy. Rozkrýváme pavučiny politiků a podnikatelů zneužívajících EU fondy, např. kolem ROP Severozápad.